Obecní úřad Rozvadov
Obec Rozvadov, č.p. 142
348 07 Rozvadov
ObecRozvadov
V listopadu roku 1997 došlo u Rozvadova a Waidhausu ke spojení české dálnice D5 s německou dálnicí A6. Po náročné přípravě byla dokončena stavba (zahájená v červenci 1994), která je na českém území svou délkou přes 60 km a lhůtou výstavby 39 měsíců výjimečná, a to i v evropských podmínkách.
Za hraničním mostem (nadm. výška 512 m n.m.) překonává dálnice Český les s nejvyšším bodem trasy 613 n.m u Přimdy, odkud potom klesá k úseku dálnice u Plzně ve výšce 350 m n.m.
Dálnice má příčné uspořádání kategorie D 26,5, u něhož oba jízdní pruhy mají zpevněnou šířku 10,75 m, střední dělící pás má šířku 4m. Celková tloušťka konstrukce vozovky je 65 cm.
Na úseku dálnice D5 mezi Rozvadovem a Plzní je celkem 61 mostů, z nichž čtyři spadají do kategorie tzv. velkých mostů.
Současně s otevřením nové dálnice v listopadu roku 1997 zahájila svůj provoz nová celnice Rozvadov - Waidhaus. Je to největší společné celní odbavovací zařízení na česko - německé hranici. Celý odbavovací prostor leží na českém území. Přípravu a realizaci celé stavby převzala česká strana. Stavební náklady jsou cca 1,1 miliardy Kč. Pro celní odbavení je k dispozici v obou směrech 145 stání pro nákladní vozidla a 48 stání pro osobní vozidla. Díky nové celkové koncepci s 12 odbavovacími pruhy se doby odbavení mezinárodní dopravy výrazně zkrátily.
U dálnic jsou kladeny nejvyšší nároky na jejich funkčnost a bezpečnost. To znamená, že dálnice musí být neustále v bezvadném stavebním a dopravně-technickém stavu. Z toho vyplývá řada úkolů pro silniční správy. Tyto úkoly plní na úseku v délce 20 km od státní hranice Středisko správy a údržby dálnice Rozvadov, které se stará také o společný celní odbavovací prostor.
Dílo, uvedené do provozu výrazně zlepšilo podmínky pro dopravu a současně i životní prostředí obyvatel v obcích na původní trase, přispělo k rozvoji regionu a zkvalitnění mezinárodní dopravy.
Rezervace má výměru 6 hektarů. Tvoří ji tři zřejmě uměle vzniklá jezírka, dnes souvisle zarostlá rašeliníkem a pomalu se zazemňující. Rezervace byla vyhlášena v roce 1985. Tato rezervace měla své vážné problémy, vyvolané, jak už to u rašeliništních stanovišť bývá, narušením vodních poměrů. Když se zde v 80. letech 20.století prováděly rozsáhlé lesnické meliorace, došlo k tomu, že byl hlavní potok, který protékal jezírky a sytil je vodou, napřímen, prohlouben a veden mimo rezervaci.
Jezírka začala okamžitě vysychat, rašelinná společenstva degradovala, vzácné druhy mizely. Teprve po roce 1992 začal proces nápravných opatření, přítok vody do jezírek byl obnoven a tak jsou dnes jezírka opět perspektivní a pomalu se zlepšuje stav fauny i flóry. Roste zde např. rosnatka okrouhlolistá, klikva bahenní, ostřice plstnatoplodá, bařička bahenní a mochna bahenní, z živočichů se zde vyskytuje např. vzácný pavouk slíďák rašelinný.
( Kolektiv autorů: Český les )
Tak takhle vypadají Jezírka. Označení na mapě však berte jen jako informaci, že "tady někde v téhle oblasti" se Jezírka nacházejí. Za prvé jsou daleko od cesty a tak dobře ukrytá, že byste je stejně pravděpodobně nenašli, a hlavně - je to taková přírodní rezervace, kterou by člověk neměl rušit!
Český les tvoří pohraniční pohoří od domažlické části Českého lesa po Dyleňský les. Je geomorfologickým pokračováním Šumavy.
Do roku 1990 byla velká část oblasti v hraničním pásmu a tím byla veškerá hospodářská činnost dosti omezena. Většina obcí s odsunem německého obyvatelstva zanikla, což přispělo i k tomu, že se jedná o území relativně nenarušené lidskými zásahy. Velkoplošná ochrana tohoto území nebyla v minulosti zvažována právě z důvodů existence hraničního pásma, i když si ochrana přírody uvědomovala přírodovědecký význam celé oblasti.
Dnes se ukazuje význam Českého lesa z hlediska ochrany přírody v podobě původních lesních společenstev na různých stanovištích, které jsou cenné pro svoji zachovalost v rámci celé České republiky. Jedná se o různá společenstva bučin a jedlobučin až o podmáčené smrčiny a vrchoviště s výskytem borovice blatky.
Český les se stále více ukazuje jako významné studijní území vývoje vegetace v jednotlivých sukcesních stádiích v jednotlivých vegetačních stupních na plochách obcí zaniklých po druhé světové válce.
( Převzato z www.ceskyles.ochranaprirody.cz )
Na přelomu let 1950 a 1951 prošla Pohraniční stráž Sboru národní bezpečnosti reorganizací. První vojáci základní služby v rámci pohraničních rot začali vykonávat vlastní strážní službu z nových stanovišť. Podél hranice se Spolkovou republikou Německo a Rakouskem vyrostlo 112 dřevěných tzv. UBA baráků, ve kterých sídlily „jednotky prvního sledu“ – pohraniční roty. Jejich stanoviště byla umístěna do středu úseků střežení, mimo osídlené obce a nedaleko od státních hranic tak, aby budovy rot nebylo možné pozorovat ze sousedního území.
Budova pohraniční roty jednak sloužila jako velitelství roty, plnila rovněž funkci zázemí pro pohraničníky, kteří se tu stravovali, spali, prováděli výcvik a odpočívali. V roce 1952 byl dobudován v blízkosti hranic drátěný zátaras a tím se změnil dosavadní způsob hlídkování – zátaras, vzdálený od hraniční čáry od několika set metrů po několik kilometrů ( podle terénních podmínek a hustoty osídlení), se stal osou střežení, podle níž byly ze strany směrem do vnitrozemí postaveny hlídky. Z této strany stály i budovy rot. Zátaras, jehož prostřední část byla původně napájena 4 – 5 tisíci volty, byl v r. 1965 nahrazen signální stěnou o nízkém napětí.
( Alena a Tomáš Jílkovi a kolektiv: Železná opona )
PR Diana se rozkládá na severním svahu a na plochém vrcholu malého pahorku obtékaného ze severu a západu Kateřinským potokem, který na severní straně tvoří hranici PR. Nadmořská výška PR se pohybuje okolo 500 m n.m. Geologickým podkladem je biotitická pararula, při západním okraji vystřídávaná žulou. Prakticky celá plocha byla pokryta starou bučinou, jejíž věk je přes 260 let.
PR ležela v historii v lesích panství Přimda, jež v 17. století přešly z majetků rodu Švamberků do majetku šlechtického rodu Kolowratů. První zmínky o způsobu hospodaření v 18. století již hovoří o těžbě podle plánu, zalesňování i o rozdělení lesa. Území v němž je rezervace připadla do polesí Dianaberg, v němž byla zřízena obora. V roce 1926 byla navržena v tzv. malé oboře na Dianabergu (na území dnešní PR) rozhodnutím státního pozemkového úřadu rezervace a tak byla uvedena ve výnosu MŠANO ČSR z 31.12.1933 dávajícím přehled o dosavadních chráněných územích přírody v republice. Od té doby je snaha v území hospodařit v intencích zájmů ochrany přírody.
Vyskytují se zde vzácné a zvlášť chráněné druhy rostlin – ohrožené: aron plamatý a pérovník pštrosí a vzácné a zvlášť chráněné druhy živočichů – kriticky ohrožené: zmije obecná, silně ohrožené: čolek horský, ještěrka živorodá, slepýš křehký, čáp černý, holub doupňák, lejsek malý, ohrožené: ropucha obecná, užovka obojková, jestřáb lesní, lejsek šedý, krkavec velký, bělozubka bělobřichá a veverka obecná.
Nejprve sklárna, později lovecký zámeček a velký průmyslový podnik na zpracování dřeva, později opuštěné místo uprostřed pohraničních hvozdů. Tak bychom mohli charakterizovat dějiny osady Diana, založené jihovýchodně od Rozvadova. Lokalita položená na kopci uprostřed anglického parku je nazvána podle stejnojmenného zámečku hraběte Jindřicha Kolowrata - Krakovského. Lovecký zámeček, který dal místu jméno odvozené od řecké bohyně lovu Diany, je zmiňován prvně r. 1742. Projekt zámecké stavby, vybudované na značně protáhlém a členitém půdorysu, je přisuzován J. B. Santinimu. Od r. 1960 sloužil objekt několik desetiletí jako domov důchodců, dnes je prázdný. Dřevěná kaple, stojící při cestě k dianskému zámečku, byla postavena v r. 1939. Nechal ji vyrobit ve svém dřevozpracujícím podniku v Dianě sám hrabě Jindřich Kolowrat. Kaple je zasvěcena Matce Boží a svaté Žofii.
V r. 1991 navštívil hrabě Kolowrat opět Dianu po svém dlouholetém pobytu v nucené emigraci. V té době mu bylo již 94 let. Panství bylo poté navráceno Kolowratům a dnes je obhospodařováno správou kolowratských lesů se sídlem v Dianě.
( Zdeněk Procházka: Český les – Tachovsko č.2 )
Dřevozpracující podnik, který kolem roku 1930 založil na svém panství Velké Dvorce hrabě Jindřich Kolowrat – Krakovský, se původně skládal z jedné parní pily. Již v roce 1932 zahájil podnik s obchodním jménem Západočeské lesní podniky J. Kolowrat, Dianaberg, výrobu dřevěných domků. Domky od jednoduchých konstrukcí až po honosné dřevné vilky rozvážela Kolowratova nákladní auta po celých západních Čechách. Podnik, který se rychle rozrůstal, zaměstnával před 2. světovou válkou na 600 dělníků.
Na počátku války byla firma zabrána Velkoněmeckou říší, ale v roce 1945 připadla nakrátko původnímu majiteli. Po únoru 1948 byl Kolowrat donucen k emigraci a jeho majetek propadl státu. V roce 1950 došlo k likvidaci podniku, jehož zařízení bylo odesláno na Slovensko. Dnes z pily zbývá pouze štíhlý cihlový komín a základy výrobní haly u potoka. Jednou z nemnoha dochovaných staveb vyrobených v kolowratském podniku je kromě dianské dřevěné kaple a budovy první české školy v Dianě také dřevěná budova Penzionu Hubert za Novými Domky u Rozvadova.
( Zdeněk Procházka: Technické památky I.)
Ves situovaná v údolí Kateřinského potoka 5 km západně od Přimdy. Jméno obce odvozeno od kostela sv. Kateřiny, který tvoří výraznou dominantu vsi. Nejstarší dějiny lokality jsou zcela neznámé a začínají snad již ve 12. stol. Z tohoto období pocházejí fragmenty románských sloupů, zasazené před vstupem na místní hřbitov. O osudech této prastaré svatyně není nic známo. V historických pramenech se lokalita objevuje prvně k r. 1306.
Tehdy přijímají na přání Bohuslava Švamberka benediktini z Kladrub poustevníky Radoslause a Branisiuse z poustevny pod Přimdou. Poustevna, která stávala právě v místech pozdější osady Sv. Kateřina, připadla potom kladrubskému klášteru. Kladrubští benediktini zde založili probošství s kaplí sv. Marie. Kolem pol. 14. stol. byla kaple rozšířena a zasvěcena sv. Kateřině. Rychlý konec rozvoji řádového statku přinesly husitské války.
Na konci 16. stol. se do těchto míst vrací opět život. Švamberkové zde založili sklárny, zmiňované od r. 1580. Ze sklářských domků se postupem času vyvinula zemědělská osada Sv. Kateřina. V r. 1930 měla obec 93 domů a 557 obyvatel. Součástí obce jsou dnes také tzv. Kateřinské domky (Katharinahäuseln), které byly původně samostatnou místní částí obce. Jedná se o zástavbu soustředěnou u křižovatky s hlavní silnicí z Přimdy do Rozvadova. Od r. 1992 je obec Kateřina nazývána opět Sv. Kateřinou.
V r. 1993 dokončeno u Sv. Kateřiny, při mezinárodní silnici E 50, parkoviště pro nákladní vozy TIR, které je doplněno kompletním vybavením.
V loňském roce oslavila obec Svatá Kateřina 700. výročí svého založení.
( Zdeněk Procházka: Český les – Tachovsko č.2 )
V těchto místech se v 18. století nacházel barokní vrchnostenský hospodářský dvůr, který náležel ke kolowratskému panství Velké Dvorce. Do dnešních dnů se zachoval dům pro úředníky s přízemní obdélníkovou budovou s mansardovou střechou (dodnes obývaný, památkově chráněný objekt) a naproti stojící špýchar - sýpka z r.1776.
V barokní době se v hospodaření jednoznačně prosadila nadvláda velkostatku. Tato hospodářství se stala v neutěšených poměrech po třicetileté válce v podstatě jedinou možností, jak zajistit obdělávání ladem ležící půdy. Zemědělské podnikání velkostatku bylo rozčleněno do dvorů, které byly samostatnými hospodářskými jednotkami. Každý dvůr vedl šafář, který zde měl asi 7–11 poddaných nastálo - čeledíny a děvečky. Další pracovníci přicházeli na robotu (bezplatnou práci vykonávanou pro velkostatek) z vesnic patřících ke dvoru, a to tři dny v týdnu, v době sezónních prací neomezeně.
Pracovní doba byla v létě od 4 do 20 hodin a v zimě od 8 do 18 hodin s dvouhodinovou přestávkou v poledne. Robotní práce byla pro velkostatek na jedné straně výhodná, na druhé byli poddaní velmi špatnými pracovníky, kteří záměrně pracovali pomalu a nepřesně. Na každém dvoře bylo obydlí šafáře, mužský a ženský čeledník, dále stodoly, stáje, sýpky a někde i pivovar, lihovar, olejárka a další podniky.
Bobr říční je náš největší hlodavec. Tento druh vyhynul v naší republice již v historických dobách, dnes se však do naší přírody navrací díky úspěšnému vysazování. Český les je jedním z území, kde se tento druh úspěšně uchytil. Bobři, kteří pronikli do Českého lesa, pocházejí z populace vysazené v Bavorsku. Za minulého režimu proniknutí bobrů do ČR zřejmě bránily hraniční zátarasy, avšak ihned po jejich odstranění se objevili první jedinci.
První stopy pobytu bobra byly zde na Kateřinském potoce pozorovány již v r. 1990.Tato populace je zajímavá především tím, že proniká i na velmi malé a tudíž málo vodné toky, takže je nucena k vysoké stavební činnosti – je známa i hráz dlouhá téměř 30 m a vysoká skoro 3 m. Potravou bobrů je kůra, letorosty a mladé výhony topolů a především vrb. V současné době začíná šíření bobra narážet i na lidské zájmy, neboť bobři nezatápějí jen opuštěné nekosené nivní loučky, ale i hospodářské lesní porosty či zemědělsky využívané pozemky.
( Kolektiv autorů: Český les )
Současná stavba kostela je výsledkem rozsáhlé barokní přestavby, která proběhla kol. r. 1792 za přispění majitelů panství, Kolowratů. R. 1906 svatyně opravena a v 80. letech opatřena novou krytinou. Prostornou jednolodní stavbu kostela, uzavřenou trojbokým presbytářem, doplňuje štíhlá hranolová věž s cibulovou bání. Poměrně bohatě zařízený interiér kostela pochází z 18. a 19. stol. V podlaze je zasazeno velké množství barokních náhrobků, které upomínají na císařské výběrčí cla z nedalekého Rozvadova a na duchovní správce kateřinské farnosti. Fragmenty románských sloupů, zasazené před vstupem na místní hřbitov, pocházejí z 12. století. Na hřbitově se nachází pěkné ukázky kovaných křížů.
( Zdeněk Procházka: Český les – Tachovsko č.2 )
V letech 1815 – 1816 byla započata výstavba nové cesty z Rozvadova do Přimdy a to na základě rozhodnutí císaře Františka Josefa I, který navštívil v r. 1812 Stříbro. Původní císařská obchodní cesta vedla od Václavského rybníka přes Svatou Kateřinu tudy, kolem starého rozvadovského hřbitova, do části obce za hřbitovem, zvané „Winkel“ ( nejstarší část obce Rozvadov) a končila u císařské celnice. Podle ústního podání starých pamětníků při se při stavbě nové silnice kolem Václavského rybníka zastřelili dva stavební inženýři. Při výstavbě silnice okolo rybníka docházelo totiž ke značným potížím z důvodu měkkého podloží, které bylo nutné zpevňovat pilotáží z kmenů stromů. Traduje se, že co bylo přes den vystavěno, přes noc zmizelo ze dvou třetin ve vodě.
Šikmo naproti hřbitovu směrem do Rozvadova dodnes stojí starý kříž, který zde nechali v r. 1844 zasadit bývalí místní občané.
Sledujte informace z našeho webu na svých chytrých telefonech. Využívejte naši novou mobilní aplikaci – V OBRAZE.
